Myslet, nebo vědět?

29. března 2013 v 11:52 | Tee |  Pseudofilozofický kecy v hlavě
Myslím, že vím. To je pěkný oxymóron, že? Taky pěkně častý....
Jen tak mimochodem, co my o životě vlastně víme? Každý svoje. Někdy se nám vede dobře, povětšinou špatně (nejsem úvahovej typ, tak to všechno berte s rezervou). Možná je to tím, že když se máme dobře, ani si to neuvědomujeme, ale pak nostalgicky vzpomínáme, jak jsme se v té době vlastně měli ohromně fajn. Když se máme špatně, neustále si podsouváme, že za to může okolí. Okolí za to může většinou jenom částečně, ale kdo by si to připouštěl. Nebo se taky něco zpackalo a obviňujete z toho hlavně sebe, ale to už jsou jiný depky. Můžeme říct, kdo přesně může za to, že se nám vede špatně? Ne. Těch lidí a věcí, co k tomu přispívají je nepřeberně. Můžu jenom říct, kdo na tom má největší podíl. To umí každý. A víte to, nebo si to jenom myslíte (a připadáte si děsně paranoidní)?
V osobních vztazích nemůžete vědět nic s naprostou jistotou. Když se o to pokusíte, končí to většinou katastrofálně. Jediné, co se dá dělat je tomu druhému důvěřovat, ale i tak mysl občas nahlodne mráček nejistoty jako: co dělá, když není se mnou? A zase jsou to jenom odhady a dohady, přičemž to, co řekne ten druhý je ten nejpravděpodobnější možnost. Zrovna v tomhle souhlasím s výrokem nějakého určitě intelektuála: myslet znamená ho...uby vědět.



Nevím proč, ale připomíná mi to nedávnou rozmluvu u večeře s mamkou na téma Vietnamci a patrnerství. Říkala, že střídání kluků jako vyhazování děravých ponožek a kupování nových je špatný už kvůli pomluvám. To víte, Vietnamci v Česku se znají každý s každým, klepy s šíří rychle, a takhle by si na sebe dotyčná uvalila něco jako společenskou opovržlivost, což jistě odradí další potenciální partnery. Taky mi říkala, že když si teda někoho vezme, zůstane s ním celý život, ale to jsem už sama odvodila. Samozřejmě se rozvést může, ale to by musela mít hodně blbej vkus na chlapy a vzít si hulváta...a zase to společenské opovržení. Už abych si připadala v jak v ruské společnosti v období realismu.
No dobře, tady u Vietnamců si můžete být jisti věrností až za hrob, a nebyly by to ty zamilované řečičky typu: budu tě milovat až za hrob, nikdy ti nezahnu, budu tě nést na rukou...zajímavý, jak je to všechno v budoucím čase.
Zas mě něco napadlo. Jak můžeme vědět, jestli se ten druhý po svatbě změní? Dobrá, změní se určitě. Ale jak moc a jakým způsobem?
Mamka mi povídala, že byl táta před svatbou úplně jiný. Teď v sobě nemá ani špetku gentlemanství a kopu dalších špatných vlastností. Předtím se prý doopravdy snažil a bral ji všude možně. Když bylo po svatbě, spadly růžovoučké brýle zamilovanosti a už nemusel na nikoho zapůsobovat, a stalo se z něj tohle. Víte, jak dlouho s ním předtím byla? 3 roky, a to není až tak zanedbatelná doba. Až budu mít nějaký vážný vztah, chtěla bych mít aspoň jistotu, že se to nestane taky, ale kdo ví...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Můzra Můzra | Web | 29. března 2013 v 19:12 | Reagovat

Mňau, "Myslet znamená hovno vědět" vyznává táta, ale jak je ti už známo, tak má sklony k pokrytectví... :-D

2 balast balast | 31. března 2013 v 19:21 | Reagovat

Strýc a teta spolu byli před svatbou skoro 10 let.
Teď jsou rozvedení, ale se dvěma syny. Ale to je snad extrém...

A Terko, černá se zelenou k sobě sedí pěkně, jen ten bílý text strašně řeže do očí a pak se to blbě čte. Stačila by jen světle šedá (třeba #F9F9F9 nebo i #FCFCFC).
Ale i kdyby si tam tu bílou nechala, tak mě to neodradí dál číst tvoje články.

3 Tee Tee | Web | 1. dubna 2013 v 18:15 | Reagovat

[1]: :-D
[2]: Jop, děkuju. Hned to spravím.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama