O sýkorce

3. února 2013 v 16:19 | Tee |  Něco jako povídka
Pluji mrazivým zimním vzduchem už bůhví kolikátým dnem. Chtěla bych už konečně najít přístřešek, kde by bylo teplo a nějaké to zrní. Mé družky a druhové mě opustili jednou v zimě, kdy jsem šla shánět nějaké kořínky, nebo hmyz, cokoliv, co by bylo k mání. Když jsem se vrátila na naše stanoviště, byli pryč. Všichni. Ani jeden se mi neuráčil naznačit, že se půjdeme zase stěhovat. Polil mě takový hněv, taková hořkost...a bezmoc. Nevím proč jsem nechtěla uvěřit svému instinktu, který mi napovídal, že na mě chystají nějaký podraz.

Hledala jsem je na míle daleko, ale nebyly po nich ani stopy. Hledala jsem pod každým keřem, stromem, kusem dřeva, jestli tam není aspoň peříčko. Všechno marné. Už jsem nemohla potlačit to zoufalství a bezmoc. Co teď budu dělat? Jak přečkám zimu? Kde budu spát? Jak...j-jak to vůbec...p-přežiju? N-nebo s-snad...umřu?
Sedla jsem si na nejbližší lípu a nepokrytě štkala.

Až po setmění jsem se jakž takž uklidnila. Jít teď shánět potravu je nesmysl. Nic bych neviděla a možná tu jsou krvelační a hladoví predátoři. Chtělo by to nějaký přístřešek. A hele! Tady na lípě je nějaká dutina! To musel být osud!
Vidím tu nějaké smetí, brouky, dřívka a uschlý mech. Asi to bývalo hnízdo, ale to je jedno. Je tu pohodlí a větší teplo, než v těch papírových krabicích, v nichž jsme čas od času spali s naší kolonií.

Hned zrána se vydávám na sběr. Moc toho není, jako obvykle. V okolí nevidím ani kosa. Je to divné, přímo zlověstné. Měla bych se vrátit.
...tak tomuhle já říkám opravdu nemilé překvapení. V dutině se náhle zjevili její původní majitelé - kavky. Co tu dělají?! Měli se tu objevit až za měsíc...ale stejně musím rychle zmizet, jelikož opravdu nemám chuť prát se s větším ptákem o Jeho hnízdo.

Teď žiju jako ti bezdomovci ve městech, až na to, že jim lidé občas dávají něco, co je dělá šťastnějšími. Co dávají lidé nám sýkorkám, co celý rok hubí škůdce?

Lítám si mrazivým vzduchem a neustále se rozhlížím po nějakém obydlí. Stále nic nevidím, pořád nic. Možná je to tím studeným sněhem, co mi brání ve výhledu.
Letím už několik mílí, a vidím jenom pole, pole, a zase pole. Chtěla bych to vzdát, ale nemůžu. Jsem celá prochladlá, hladová a unavená. Nejradši bych byla zase mládě, v teple hnízda, s maminkou...i tatínkem. Vím, že to není možné. Vím, že nejde vrátit čas. Už tu nejsou. Sourozenci se mi až neuvěřitelně odcizili. Ale i tak mi chybí. Zemřu úplně sama. Bez přátel. Bez rodiny. V zimě, a hladová. Ale já nechci umřít! Nechci!

Konečně se na mě usmálo štěstí. Letěla jsem nad lidskými příbytky, velkými příbytky. Měli krásné zahrady, i obrovské vodní plochy. Slétla jsem a upila si. Měli i velké přístřešky, ideální pro hnízda špačků. Dokonce jsem uviděla i budku!
Jsem tak šťastná, mám kde přestát zimu!
Dosita jsem se najedla a krátce na to usnula. Po tak dlouhé době jsem byla konečně najezená a měla kde spát. Zdálo se mi o mamince, jak se na mě usmívala a dávala mi rady do života: "Hlavně si dávej na sokoly a orly. Letí vysoko a uvidí sebenepatrnější pohyb. A taky na čtyřnohá stvoření. Nemusí vypadat nebezpečně, mohou být roztomilá, vypadat neškodně, ale tím víc jsou dravější a krvelačnější. Pokaždé si dávej pozor! I kdyby ti připadalo, že v okolí nikdo není! A taky na člověka, ale to snad víš..." "Jasně mami, já vím, nedělej si starosti. Tak ahoj." A bezstarostně se zasmála. Zněl hlasitěji a hlasitěji, a stále děsivěji.

Probudila jsem se. Slyším šramot, jako by se sem někdo škrábal. Ale ne, nedávala jsem si pozor. Měla jsem se lépe porozhlédnout po okolí, jestli jsou nějaké bestie. Proč jsem si neřekla, že to všechno je moc ideální? Škrábání nepřestávalo. Naopak jsem ho slyšela čím dál tím blíž! V panické hrůze jsem nevěděla, co mám dělat. Možná tak doufat, že si ničeho nevšimne a odejde...ale to je hloupost. Někdo, kdo loví v noci musí mít bezpochyby dobrý zrak ve tmě. Kdybych chtěla vyletět ven, sežere mě dřív, než když jsem tady. Ale, přeci jen bych to mohla zkusit. Urychleně jsem chtěla vyletět ven...ale v tom jediném východě se objevila její hlava. Příšerně jsem se lekla té obrovské hlavy s jakoby svítícíma očima. Kočka! Couvala jsem co nejdál od ní, až jsem narazila do stěny. Mezitím už chmatala po vnitřku budky packou s vytaženými drápky. Zatím jsem se jí tak tak vyhnula, ale jak tam vstrčila i druhou packu, neměla jsem šanci.
Natrhla mi levé křídlo. Ostrá bolest mi na chvíli zamlžila zrak, ale to nebolelo tolik jako vědomí, že už nikdy nebudu moci létat.
Chytla mě oběma packama a zakousla se mi do zátylku. Pro tu bolest jsem už nemohla dál myslet, jen jsem se pořád, bezvýznamně chtěla dostat pryč. Snažila jsem se ji tloukat křídlem, ale nevypadalo to, že si toho vůbec všimla. Někam mě nesla, přes několik plotů a zahrádek. Síla v mém křídle pomalu ochabovala. Mé tělo chladlo. Volala jsem o pomoc, pořád a pořád, ale nikdo nepřicházel.

Zastavila se před velkým domem. Za sklem byly 2 osoby. Tvářily se vyděšeně. Pořád jsem volala o pomoc, prosebně se na ně dívala. Pak mě kočka pustila. Divila jsem se, sice jsem nemohla létat, ale běhat jsem ještě mohla. Po chvilce mě zase chytla a pohazovala si se mnou. Bylo mi špatně. Jedna z těch osob otevřela dveře a něco zakřičela. Moje mučitelka se na chvilku otočila, tak jsem toho využila a popošla pár krůčků. Chytla mě a házela si se mnou ve vzduchu. Sil mi ubývalo. Pustila mě. Doplatila jsem se ke stěně a přerývaně dýchala. Kočka se dívala, jak trpím. Nezná ani to slitování, aby mě zabila rychle. Musím mít dlouhou a bolestivou smrt. Už jsem vzdala vědomí, že bych mohla utéct, tak chci aspoň zemřít hrdinně a rozhodně ne bez boje.
Pustila mě, poodběhla jsem několik kroků a zase mě chytla. A pořád dokola. Takhle sadisticky se se mnou hrála až do chvíle, kdy jsem se nepohnula. Maminko, doplatila jsem na to, že jsem tě neposlechla. A...maminko. Doufám že se zanedlouho setkáme.
Kočka, ta bestie krvelačná mi požírala mé vnitřnosti a s každým jejím soustem jsem byla slabší a slabší. Ani tu bolest už jsem necítila. Zavřela jsem oči a v duchu jsem se ptala, kdy už to konečně skončí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vlkodlačica Regan vlkodlačica Regan | Web | 3. února 2013 v 16:25 | Reagovat

pěkný blog, jak se máš? :-)

2 Můzra Můzra | Web | 5. února 2013 v 15:34 | Reagovat

Au.

3 Tee Tee | Web | 11. února 2013 v 9:22 | Reagovat

[1]: No, teď zrovna docela nevyspale, ale jinak normálně. Známe se?

[2]: Au.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama