Únor 2013

Už je jaro...

27. února 2013 v 11:02 | Tee |  Kolemjdoucí nálady
K tomu nadpisu se asi hodí jenom: "Winter wrap up, winter wrap up! 'cause tomorrow spring is here!"
Děsivě chytlavá melodie. Chjo. Jsem nemocná už od čtvrtka a za tu dobu jsem stihla udělat leda tak véélikánský nic. Poznám, že jsem nemocná podle toho, že se cítím být hrozně vysoká. Je to zvláštní a asi to tak mám jenom já. Hlava, vlastně všechno se točí, postel je nízko, klika je nízko, a nejníž ze všeho je záchod. Záchod je pohodlný, ale když s ním jsem moc dlouho, velice nepříjemně potom mravenčí nohy a zatmívá se před očima - to bude tím nízkým tlakem. No jo, co si o mně asi myslí záchod...tam občas taky mívám záchvaty pseudofilozofických keců...určitě mi umí číst myšlenky...musím o něm někdy v dálné a nejasné budoucnosti něco napsat.

V mém nemocném období se mi ale z nějakého záhadného důvodu začlo stýskat po RuneScapu a zachtělo se mi nostalgicky hrabat v mé nově udělané krabici dětství - prostě je to velká krabice s bordelem složeným z hraček, různých cetek, barbie deníčků (to jsem dostala!), knížek atd.apod.
Ach, nostalgie mi povětšinou dělá radost a dělá všechno růžovější - ale ne tím nechutně přeslazeným odérem, ale takovým tím milým, přítulným. Knížky o Neználkovi, šminky z brava a jiných zvrácených omylů přírody, čtení si některých pasáží z deníku, kdy moje psací schopnosti byly víc než pod veřejností únosnou hranicí, etapa, kdy jsem byla magor do koní... ach, ty časy nevinné a hloupé, nenásilné...už se to nikdy nevrátí! (neboť jsem poznala zvrhlé, perverzní yaoi. BWAHAHA!!)
(Jo, ještě to RSko. Zjistila jsem, že jsem byla combat level 72, což je naprosto super! A magic lvl.23! Mohla jsem tam zabíjet všechno - gobliny, nějaký brouky, skeletony, wizardy - kromě některých v dungeonu! A ještě jsem si mohla koupit mithrilový brnění, ale tak co...a jeden borec mi tam koupil imphide set skoro za nic! A...a...atd. atd. prostě normální nadšení ze hry)

No, a včera jsem šla do školy. Bylo moc pěkný počasí, dokonce se mi stávalo líp než normálně. Normálně si dám budík někdy na půl šestou a vstanu až někdy v šest deset. Nikdy se mi neloučí dobře s milovanou a prohřátou postelí mé ségry...která se teďka jak blázen šrotí na medině v Praze. Cítila jsem se celý den jako na začátku léta, kdy je skoro teplo už někdy o půl sedmý. Bylo v tom něco nostalgického, ale zaboha jsem to k ničemu nedokázala přirovnat. Jenom: něco mi to připomíná...i dneska mám takový pocit, i když už jsem měla uštvanější náladu po šrocení se dějáku. Prostě už na mě leze jaroléto. Ani škola, co si usmyslela nás připozabít i týden po jarních prázdninách tomu nezabrání. (proč se vlastně dělají jarní prázdniny, když od nás očekávají, že se budeme ten týden šrotit? Každý říká, že jsou od toho, abychom si od toho všeho odpočinuli, tak co to?! Učitelé jsou jako predátoři - počkají si ten týden...a potom rychle a krvelačně zaútočí...chjo)

Pořád smrkám a kýchám. Je to otravný. A mám moc ráda lidi, kteří vypadají unavení jako koťátka. Asi mám další úchylku. Už jich bude hodně...chjo.

Vysoké podpatky

11. února 2013 v 10:23 | Tee |  Jen tak
Tak tady splácnu nějakou ohromnou blbost na nebezpečné téma: boty na vysokém podpatku.
Máme spolu velice nepřátelský vztah: já nemám ráda je, a ony nemají rády mě. Mám docela nestabilní kotníky, takže se v jednom kuse lámu, a z dálky to vypadá, jako bych si vážně vyvrtla kotník. Ale to je naprosto normální, jenom důkaz toho, jak se nemáme rády. Teďka v sobotu mi mamka zčistajasna oznámila, že si s ní musím jít koupit nový. Ze všech už jsem naneštěstí vyrostla a mám největší nohu z celý rodiny...a taťka nemá hezký boty. Ségra je malá, milá a hubená a má velikost 36. Tu jsem dávno dávno přerostla. Mamka má o velikost větší. A já, jako rodinná anomálie mám boty čtyřicítky.

Včera jsme byli s rodinkou na oslavě narozenin jednoletýho roztomilýho dítěte. Já se se ségrou jenom musely usmívat a zdravit všechny kolemjdoucí. Ti se na nás vždycky vrhli s napřaženou rukou se svým: Chúc mừng năm mới! (ano, šťastný a veselý a veleúspěšný blablabla... nový lunární rok). Nejvtipnější na tom bylo, jak sebejistě předpokládali, že moje ségra je ta mladší (už jí táhne na dvaadvacet). Pak si celou cestu stěžovala, že přeci nevypadá mladší. Já jí říkala, že se asi dívali jenom na temeno hlavy a zbytek už je nezajímal. Take it easy.

Kde jsem to skončila...jo, u velikostí bot. No, Je tu ještě jeden problém. Mezi mé nejhorší nechutenství ještě patří nakupování oblečení a bot. Bot hlavně. Všechno ostatní nakupování přežiju, třeba knížek, nebo knoflíků...ale boty, to je peklo. Je jich tam moře, drtivá většina nevypadá hezky a jsou na takovým podpatku, že se nedivím, že je mají ty zmalovaný baby v bodoucnu úplně zničený. Brr! Ale občas se musí kupovat. Někdy tam najdu moc pěkný, podle mě, ale mámě se nelíbí. Pak mi mamka něco vybere, ale to se zase nelíbí mě. Asi nakupujeme ve špatných sezónách, že žádný pěkný nejsou. Ne moc často se stává, že se shodneme, ale stává se to. To ty botky nejsou nádherné, ale pěkné, a dají se nosit k hodně věcem. V sobotu jsme tedy vybrali docela pěkné, fakt pěkné. Ale! Tlačily mě na palcích a vzadu to bylo nějaké volné. Chjo. Proč nemůžou být nějaké pěkné, a zároveň pohodlné? Je docela těžký řídit se radami ortopedů (nebo kdože to je), že si máme kupovat jenom boty, co neničí nohy. A který boty s vysokým podpatkem neničí nohy?

To mi připomnělo další činnost, která mi vůbec není příjemná. Líčení. Řasenky, tužky na oči, kleštičky, rtěnky, další tužky s pro mě neznámým použitím, krémy, vodičky,...brr! Kolikrát jsem si tužkou málem vypíchla oko, kolikrát jsem si kleštičkami vytrhala skoro všechny řasy? A víte co je úplně nejhorší? když si to neudělám sama, udělá to máma. To je teprve masakr. Ta mi dá na Gesicht tolik krémů, že si to musím půlhodinu vymývat. "Budete se potom cítít, jako znovuzrozená!" To bylo na sprchovém gelu od Nivea - nechce se mi to skloňovat.

Jo, a vybírání oblečení...aby vám šla matika, musí vás to bavit - to stejný s nakupováním. Pro mě je to vyčerpávající povinnost, takže jestli se mnou budete chtít někdy nakupovat, budu se zálibně dívat na ty předimenzovaný doplňky a možná vám pochválím, jak vám to sluší v kabince.
Hehe, z totohle se mohl zvrhnout sekyrkářskej článek, ale...

...proč sakra nemůžu být chlap?

Něco víc o sýkorce...a o Boo

3. února 2013 v 16:48 | Tee |  Jen tak
Jo, tohle se přesně stalo. Naše kočka se vloupala do nějaký budky a přinesla odtamtud sýkorku koňadru. Byla na svůj úlovek tak hrdá, že nám ji přišla ukázat do zahrady. A byla tak pitomá, že se nám šla předvádět, jak úžasně si hraje se svojí novou hračkou. Je fakt nechutně sadistická, jak jsem vám to už popsala níže. Ona nechá tu nebohou oběť trochu popoběhnout, aby si myslela, že ji fakt pustila, a zase ji chytne. A pak si s ní pohazuje z packy do packy tak dlouho, dokud to stvořeníčko není tak vyčerpané, že se nepohne. Ale i pak si s ní hraje, a šťouchá do toho, jestli se to ještě nepohne. A pak to sežere. Dost nechutná záležitost, hlavně když to vidíte, a hlavně slyšíte.
Té sýkorky mi bylo upřímně líto, tak jsem o ní musela něco napsat. My jsme tu blbku moc nevychovali, tak leze do krmítek pro ptáčky a vykonává potřebu u sousedů. Kočka u našich sousedů zprava už nechodí ven, protože se bojí Boo. Je fakt nevychovaná a drzá, a všechny kočky a kocouři ji vážně nesnášejí.
Co jsem to chtěla ještě napsat...jo. Je hezká, a roztomilá, a vypadá v obličeji jako zoro (nebo spíš, jako zloděj). Proto se jí tak snadno a rychle odpouští. Nemám zrovna žádnou hezkou fotešku s ní, tak ji neuvidíte. Jo, a Tramvajka se jí z nějakého mě neznámého důvodu bojí. Možná proto, že škrábe, ale to je vedlejší. Já už si zvykla, a kromě toho s ní není nuda. Občas je hyperaktivní jenom z toho, když jí ukážete hopíka. To člověk nepochopí, jak ho může chytnout v letu. No, a jo, má se fajn. Chytá myši, ale nechytá mouchy, jak to dělávala kdysi. Ach jo, rozepsala bych se víc, kdyby nevolala škola, povinnosti, rodiče...však to znáte.
*dodatek: Se ségrou jsme se na to krvavý divadlo dívaly a nic jsme nedělaly proto, že tý sýkorce už vážně nebylo pomoci. Už když ji k nám Boo pyšně přinesla, měla natrhlý křídlo a asi byla hodně unavená. Kdybychom Boo od ní odehnaly, umřela by mnohem pomaleji a bolestněji. Myslím, že to takhle bylo lepší...

O sýkorce

3. února 2013 v 16:19 | Tee |  Něco jako povídka
Pluji mrazivým zimním vzduchem už bůhví kolikátým dnem. Chtěla bych už konečně najít přístřešek, kde by bylo teplo a nějaké to zrní. Mé družky a druhové mě opustili jednou v zimě, kdy jsem šla shánět nějaké kořínky, nebo hmyz, cokoliv, co by bylo k mání. Když jsem se vrátila na naše stanoviště, byli pryč. Všichni. Ani jeden se mi neuráčil naznačit, že se půjdeme zase stěhovat. Polil mě takový hněv, taková hořkost...a bezmoc. Nevím proč jsem nechtěla uvěřit svému instinktu, který mi napovídal, že na mě chystají nějaký podraz.

Hledala jsem je na míle daleko, ale nebyly po nich ani stopy. Hledala jsem pod každým keřem, stromem, kusem dřeva, jestli tam není aspoň peříčko. Všechno marné. Už jsem nemohla potlačit to zoufalství a bezmoc. Co teď budu dělat? Jak přečkám zimu? Kde budu spát? Jak...j-jak to vůbec...p-přežiju? N-nebo s-snad...umřu?
Sedla jsem si na nejbližší lípu a nepokrytě štkala.

Až po setmění jsem se jakž takž uklidnila. Jít teď shánět potravu je nesmysl. Nic bych neviděla a možná tu jsou krvelační a hladoví predátoři. Chtělo by to nějaký přístřešek. A hele! Tady na lípě je nějaká dutina! To musel být osud!
Vidím tu nějaké smetí, brouky, dřívka a uschlý mech. Asi to bývalo hnízdo, ale to je jedno. Je tu pohodlí a větší teplo, než v těch papírových krabicích, v nichž jsme čas od času spali s naší kolonií.

Hned zrána se vydávám na sběr. Moc toho není, jako obvykle. V okolí nevidím ani kosa. Je to divné, přímo zlověstné. Měla bych se vrátit.
...tak tomuhle já říkám opravdu nemilé překvapení. V dutině se náhle zjevili její původní majitelé - kavky. Co tu dělají?! Měli se tu objevit až za měsíc...ale stejně musím rychle zmizet, jelikož opravdu nemám chuť prát se s větším ptákem o Jeho hnízdo.

Teď žiju jako ti bezdomovci ve městech, až na to, že jim lidé občas dávají něco, co je dělá šťastnějšími. Co dávají lidé nám sýkorkám, co celý rok hubí škůdce?

Lítám si mrazivým vzduchem a neustále se rozhlížím po nějakém obydlí. Stále nic nevidím, pořád nic. Možná je to tím studeným sněhem, co mi brání ve výhledu.
Letím už několik mílí, a vidím jenom pole, pole, a zase pole. Chtěla bych to vzdát, ale nemůžu. Jsem celá prochladlá, hladová a unavená. Nejradši bych byla zase mládě, v teple hnízda, s maminkou...i tatínkem. Vím, že to není možné. Vím, že nejde vrátit čas. Už tu nejsou. Sourozenci se mi až neuvěřitelně odcizili. Ale i tak mi chybí. Zemřu úplně sama. Bez přátel. Bez rodiny. V zimě, a hladová. Ale já nechci umřít! Nechci!

Konečně se na mě usmálo štěstí. Letěla jsem nad lidskými příbytky, velkými příbytky. Měli krásné zahrady, i obrovské vodní plochy. Slétla jsem a upila si. Měli i velké přístřešky, ideální pro hnízda špačků. Dokonce jsem uviděla i budku!
Jsem tak šťastná, mám kde přestát zimu!
Dosita jsem se najedla a krátce na to usnula. Po tak dlouhé době jsem byla konečně najezená a měla kde spát. Zdálo se mi o mamince, jak se na mě usmívala a dávala mi rady do života: "Hlavně si dávej na sokoly a orly. Letí vysoko a uvidí sebenepatrnější pohyb. A taky na čtyřnohá stvoření. Nemusí vypadat nebezpečně, mohou být roztomilá, vypadat neškodně, ale tím víc jsou dravější a krvelačnější. Pokaždé si dávej pozor! I kdyby ti připadalo, že v okolí nikdo není! A taky na člověka, ale to snad víš..." "Jasně mami, já vím, nedělej si starosti. Tak ahoj." A bezstarostně se zasmála. Zněl hlasitěji a hlasitěji, a stále děsivěji.

Probudila jsem se. Slyším šramot, jako by se sem někdo škrábal. Ale ne, nedávala jsem si pozor. Měla jsem se lépe porozhlédnout po okolí, jestli jsou nějaké bestie. Proč jsem si neřekla, že to všechno je moc ideální? Škrábání nepřestávalo. Naopak jsem ho slyšela čím dál tím blíž! V panické hrůze jsem nevěděla, co mám dělat. Možná tak doufat, že si ničeho nevšimne a odejde...ale to je hloupost. Někdo, kdo loví v noci musí mít bezpochyby dobrý zrak ve tmě. Kdybych chtěla vyletět ven, sežere mě dřív, než když jsem tady. Ale, přeci jen bych to mohla zkusit. Urychleně jsem chtěla vyletět ven...ale v tom jediném východě se objevila její hlava. Příšerně jsem se lekla té obrovské hlavy s jakoby svítícíma očima. Kočka! Couvala jsem co nejdál od ní, až jsem narazila do stěny. Mezitím už chmatala po vnitřku budky packou s vytaženými drápky. Zatím jsem se jí tak tak vyhnula, ale jak tam vstrčila i druhou packu, neměla jsem šanci.
Natrhla mi levé křídlo. Ostrá bolest mi na chvíli zamlžila zrak, ale to nebolelo tolik jako vědomí, že už nikdy nebudu moci létat.
Chytla mě oběma packama a zakousla se mi do zátylku. Pro tu bolest jsem už nemohla dál myslet, jen jsem se pořád, bezvýznamně chtěla dostat pryč. Snažila jsem se ji tloukat křídlem, ale nevypadalo to, že si toho vůbec všimla. Někam mě nesla, přes několik plotů a zahrádek. Síla v mém křídle pomalu ochabovala. Mé tělo chladlo. Volala jsem o pomoc, pořád a pořád, ale nikdo nepřicházel.

Zastavila se před velkým domem. Za sklem byly 2 osoby. Tvářily se vyděšeně. Pořád jsem volala o pomoc, prosebně se na ně dívala. Pak mě kočka pustila. Divila jsem se, sice jsem nemohla létat, ale běhat jsem ještě mohla. Po chvilce mě zase chytla a pohazovala si se mnou. Bylo mi špatně. Jedna z těch osob otevřela dveře a něco zakřičela. Moje mučitelka se na chvilku otočila, tak jsem toho využila a popošla pár krůčků. Chytla mě a házela si se mnou ve vzduchu. Sil mi ubývalo. Pustila mě. Doplatila jsem se ke stěně a přerývaně dýchala. Kočka se dívala, jak trpím. Nezná ani to slitování, aby mě zabila rychle. Musím mít dlouhou a bolestivou smrt. Už jsem vzdala vědomí, že bych mohla utéct, tak chci aspoň zemřít hrdinně a rozhodně ne bez boje.
Pustila mě, poodběhla jsem několik kroků a zase mě chytla. A pořád dokola. Takhle sadisticky se se mnou hrála až do chvíle, kdy jsem se nepohnula. Maminko, doplatila jsem na to, že jsem tě neposlechla. A...maminko. Doufám že se zanedlouho setkáme.
Kočka, ta bestie krvelačná mi požírala mé vnitřnosti a s každým jejím soustem jsem byla slabší a slabší. Ani tu bolest už jsem necítila. Zavřela jsem oči a v duchu jsem se ptala, kdy už to konečně skončí.