Yahooy!

10. října 2013 v 20:10 | Tee |  Jen tak
Jop, to je můj novej pozdrav, na který mi lidi buď odpoví, nebo se na mě vyjeveně civí a pak mi zmizí ze zorného pole.
No, zas jsem tu dlouho nebyla, tudíž jsem nečetla všechny články mých známých a známějších. A jop, měla bych si je přečíst, protože se až moc často ptám "Co, cože?" a potom zablekotám cosi jako "jo ahá, jasně...jasně, chápu..."
No, obecně mám problém s ptaním se na věci, co nechápu, protože se u toho cítím trapně - a ano, měla bych se toho pocitu zbavit, jinak to se mnou půjde ještě víc z kopce...a pád na držku taky není zrovna příjemný.
Ach,ty komplexy...
A navíc, lidi, co píšou, do toho výtvoru taky dají kus sebe, i když to není o nich.
Yay, zase jsem se vrátila k mému chaotickému psaní - v čemž se nevyznám pomalu ani já, ale zatím to až tak moc nevadí.

Tak, co je nového v mém žívotě. Yay, včera jsem dostala pohlednici od kamaráda z Francie! Je zvláštní vidět písmo člověka, kterého jste nikdy v životě nepotkali...
Ségra se má fajn, jako vážně fajn - tam ve Virginii ji vydatně krmí, tak už nevypadá tak nezdravě. Horší je to tady - už kvůli tomu počasí - a taky proto, že teď musím celej barák uklízet sama. Buhuu. Ale nestěžuju si - vím, že rodiče pořád pracují a nemají na to čas, ale ty kecy k tomu...
Pro nezasvěcené, moje ségra odletěla do Ameriky, má tam příteláka, teplo a lítají jí tam orli. Fakt. Ale aspoň něco je na tom pozitivního - nechala mi tady její noťas, všechny učebnice a taky většinu šatníku.
A víte co? Řekněte mi něco pozitivního.
 

Jak vypadá peklo?

9. srpna 2013 v 15:41 | Tee |  Pseudofilozofický kecy v hlavě
Vlastně všechna náboženství, novější i stará několik tisíciletí, mají alternativu peklo. Člověk se tam dostane, pokud není zastánce nějaké určité víry, nebo je ateista obecně, pokud se nebude chovat jako správný *doplň*, pokud nebude dodržovat nějaká pravidla, pokud spáchá nějaký zločin atd.
Jak se může dostat ateista do pekla, když nevěří, že existuje nějaké peklo? V to věří vlastně jenom věřící...takže to znamená, že do pekla v tom jejich slova smyslu se můžou dostat jenom věřící. To je zvláštní...

Ale to je jedno, řekněme, že nějaké peklo existuje, aspoň pro tento článek.

V mým osobním pekle by s velikou pravděpodobností hrál pop - takový ten masově celosvětově rozšířený pro fanatický teenagerovský fanynky. Ten pop, který má jednoduchý text bez hloubky, plný "baby" "ooh" "yeah" "ah" a podobných věcí (nebo spíš citoslovcí?), které připomínají zvuky souložícího páru a jejich vrzající postele. Muka by byla v tom, že by mě to nezabilo a ani bych to nemohla žádným způsobem vypnout. Pak by kolem mě poletovaly ony zmíněné fanatické fanynky, se kterými by asi pravděpodobně nebyla rozumná řeč. A nebyl by tam vlastně nikdo, s kým bych si dobře popovídala, protože by tam byly samé růžové, předimenzované holčičky - jako stvořené pro sexuální devianty (např. pedobeary). Možná taky kvůli tomu, že bych neměla hlas...takže bych se nemohla nijak bránit, kdyby mi někdo řekl něco ošklivého. Mohla bych jenom tiše sedět a trpět.

Tak mám takový dojem, že přesně vím, co mi nahání hrůzu. Přeslazenej pop; holky, co jsou až moc holčičí (tzn. nezajímá se o nic jiného než o sebe, hadry, šminky a drby); bezmoc;lidé, co dokážou být hnusní, aniž by se za to dokázali omluvit a litovat toho; osamělost; neschopnost si s někým jen tak popovídat a taky nemoct zpívat...

Zdá se, že představu pekla musí mít každý jinou. Proč nám vlastně vtloukávali do hlav ten velký areál s červeným osvětlením a ohněm a s čertama, co vařili v kotlích špatný lidi...no jo, abychom se toho místa báli. Jenže čím já jsem starší, tím mi ta představa přijde směšnější. Když jsem byla mladší, představovala jsem si, na co bych se zeptala těch, řekněme, čertů, co by tam pracovali.

Hmm, když už nad tím přemýšlím, tak peklo by mělo být opakem nebe. V tom všeobecně vzatým nebi je asi světle, čisto, čistý vzduch, a lidi by se tam měli svobodně a dobře. V pekle by mělo být v tom případě temno, špinavo, smrdělo by to tam a lidi by se tam měli špatně. Asi by se tam nechovali k lidem lidsky, ale jako k neplnoprávnýmu zvířeti...asi. V tom případě existuje peklo na zemi (podívejte se na ty feťáky žijící v kanálech, nebo dětský otroky), ale nebe, nebo "ráj" na zemi pravděpodobně neexistuje. Všichni tu nějakým způsobem strádají, někdo víc někdo míň. Asi neexistuje dokonalé štěstí, to by přeci nebyl ten občas hnusný a nespravedlivý život. Už kvůli tomu, že naši blízcí by se neměli tak dokonale jako my, a to by soužilo každého.

Jo, život není až tak jednoduchej, ale když už tady žijeme, tak by se na posmrtný život nemělo až tak moc myslet.

Mimochodem, jak s představujete svoje peklo?

Kecy zamilovaného blázna

5. května 2013 v 20:43 | Tee |  Kolemjdoucí nálady
Dlouho jsem tu nebyla, no, hmm, měsíc. Popravdě řečeno se mi sem moc nechtělo - nevěděla jsem, o čem psát atp. Ani jsem nekontrolovala blogy vás některých pravidelných kolemjdoucích. Ach jo. No...tak. Celej měsíc jsem byla "lehce" mimo - je jaroléto a někdo vám zamotá hlavinku, však to znáte. Vlastně jsem mimo pořád, jenom teďka je to na zabití. Myslela jsem, že se tohle stává jenom těm vypatlaným slečinkám, co píšou do Brava a jiných podobných pubertálních sra...ehm. Je fakt děsný, když se 80% všech vašich myšlenek zaobírá tou jedinou osobou. Hlavou se mi proháněly tak nesnesitelně nechutně idealistické situace, až si moje realistické já říkalo: no fuj. No, teď už ne, nevím jestli naštěstí. Dívám se na hodiny. Ta sekundová ručička utíká nějak moc rychle. Upřeně ji pozoruju, a ona utíká pořád stejně. To je depresivní, ani ten čas ovlivnit nemůžu. Jdu radši dělat něco užitečnějšího, než se zblázním. Doopravdy.
Nejlíp se odreagovává hraním na klavír. Tam se totiž musíte soustředit a nedovoluje vám to myslet na něco jiného. Taky zpíváním, pokud možno nedepresivních věcí, které zároveň vystihují vaše momentální rozpoložení. Teď to u mě přesně vystihuje Caro Emerald. Její hlas vůbec není protivný, příjemný na poslech, a pokud máte rádi swing, jazz a spol., moc by se vám to líbilo. A navíc je Holanďanka! Od teď má nejoblíbenější země...a národ, a vůbec. Zvláštní, že v komentářích pod videem se tu a tam vyskytne Gotan Project (další, možná nejoblíbenější skupina).
Připadám si hrozně. Jsem úplně blbá, fakt už. Takhle ufňukanou náladu jsem měla naposledy už nevím kdy. Další vypsání se zoufalé náctky. Příšerný. Úplně. No nic, jdu přemýšlet. Musím napsat dvě úvahy, který jsem měla odevzdat minulý týden.

 


Pohádky x současná realita

6. dubna 2013 v 11:45 | Tee |  Vyplavené nápady
Jen tak náhodou jsem si vzpomněla na jednu pohádku od bratří Grimmů. Byla o Honzovi, který se měl ženit, ale v té době...

Další nedůležité tlachání

1. dubna 2013 v 18:04 | Tee |  Jen tak
Gumoví medvídci (Haribo) u nás mizí nějak podezřele rychle. Hlavní podezřelý je pokaždé stejný. Máma. Skoro pokaždé ji chytím při činu - čekuje Facebook a u toho žere Haribo. Ti dnešní středního věku...
To letošní počasí...
(tradičně) Ti dnešní mladí...
Atd. atd...
Ten Facebook je děsně iritující věc. Nebo spíš lidi, co jsou na něm tak hyperaktivní. Ve třídní skupině je to taky nějak hyper-čiper-aktivní. V půlce prázdnin se někdo zeptá, kdy a jestli se cosi píše. To mě dokáže tak úžasně otrávit. Zevlování doma a najednou:"Byl už dán termín písemky do Zeměpisu??" A víte co je na tom iritující, kromě toho, že o prázdninách někdo myslí na školu? a) ta šprtská snaha mít všechno češtinářsky korektně, ale to by se ještě nějak dalo přežít, b) zeměpis s velkým Z - nezapomeň, jsme pořád v češtině, nebuď z těch jazyků tak popletený a za c) dva otazníky. DVA! Víc než jeden je to neskutečně iritující a rozhodně to není správně! Safra, když už se někdo snaží dělat dojem, tak aspoň bez chyb.
Skoro se bojím chodit na svou zeď - tím teď nemyslím mou milovanou v záhlaví na minulém blogu. Statusy mých bývalých spolužáků - ale i jiných - se až děsivě podobají levnému pornu, až je to na zvracení. Význam "like" tlačítek pořád vzrůstá, jako by si tím člověk potvrzoval vlastní důležitost. Když na něj kliknete u člověka, se kterým se normálně nebavíte, je to VELMI divné, až někomu začnou v hlavě šrotovat velice nepravděpodobné, většinou velice nehezké závěry. A ještě k tomu ty všelijaké fotešky...ale čas od času se tam vyskytne fotka např. okolí od někoho, kdo fotit umí, tak to není až tak hrozný. Jsou i horší zdi. Naštěstí ho moc nevyužívám pro nedostatek volného času a taky proto, že se tam v 85% nevyskytuje nic moc důležitého, tím pádem je pro mě celá věc nudná - a já nudu nesnáším, takže se mám fajn.
Bylo mi řečeno, že jeden můj spolužák řekl, že vypadám s culíkama jak z nějaký hentai. Aha, super. Díky za informaci. Hlodne ve mně, vždyť žádnou s takovýma culíkama v hentai nikdy neviděla...samozřejmě jsem to šla odpoledne čeknout. Vážně jsem tam žádný neviděla, možná jednou, nechtělo se mi na to klikat, stejně by to vypadalo jako ve všech jiných. Co je na hentai tak atraktivního? Baby tam vypadají úplně stejně, tváří se ve všech stejně, jenom mají jiný oblečení. Fakt strašidelný. Potom mi musí povědět, kde takový culíky viděl...
Naše kočka si zase hrála na ninju. Oči rozšířené, svaly napjaté, uši nastražené, běží po celým baráku, jakmile jde někdo jejím směrem a skáče ode zdi ke zdi. Jde vidět, že už na ni leze jaro. Jaro, jaro, kde jsi? Všichni tě postrádají, a ty se někde flákáš! Ach jo.

Myslet, nebo vědět?

29. března 2013 v 11:52 | Tee |  Pseudofilozofický kecy v hlavě
Myslím, že vím. To je pěkný oxymóron, že? Taky pěkně častý....
Jen tak mimochodem, co my o životě vlastně víme? Každý svoje. Někdy se nám vede dobře, povětšinou špatně (nejsem úvahovej typ, tak to všechno berte s rezervou). Možná je to tím, že když se máme dobře, ani si to neuvědomujeme, ale pak nostalgicky vzpomínáme, jak jsme se v té době vlastně měli ohromně fajn. Když se máme špatně, neustále si podsouváme, že za to může okolí. Okolí za to může většinou jenom částečně, ale kdo by si to připouštěl. Nebo se taky něco zpackalo a obviňujete z toho hlavně sebe, ale to už jsou jiný depky. Můžeme říct, kdo přesně může za to, že se nám vede špatně? Ne. Těch lidí a věcí, co k tomu přispívají je nepřeberně. Můžu jenom říct, kdo na tom má největší podíl. To umí každý. A víte to, nebo si to jenom myslíte (a připadáte si děsně paranoidní)?
V osobních vztazích nemůžete vědět nic s naprostou jistotou. Když se o to pokusíte, končí to většinou katastrofálně. Jediné, co se dá dělat je tomu druhému důvěřovat, ale i tak mysl občas nahlodne mráček nejistoty jako: co dělá, když není se mnou? A zase jsou to jenom odhady a dohady, přičemž to, co řekne ten druhý je ten nejpravděpodobnější možnost. Zrovna v tomhle souhlasím s výrokem nějakého určitě intelektuála: myslet znamená ho...uby vědět.

Smartík! (a to ostatní)

22. března 2013 v 19:10 | Tee |  Jen tak
Znáte ta malá, roztomilá autíčka značky Smart, co kolem vás prosviští tak rychle, že je skoro ani nepostřehnete? Neznáte? Ale jo, určitě jste je někdy viděli, ale ani jste si toho nevšimli (i když jsou teda hodně nápadný). Ach, takový auto bych chtěla mít, až budu dospělá...ne, to je blbý slovo - to je jako to extrémně mainstreamovský "budu se chovat jako dospělá!" a přitom se chovají jako pětiletý rozmazlený nedochůdčata. Až budu plnoletá. Jéj, jeden z mých nesplnitelných snů...
Zrovna jeden prosvištěl Modřicemi. ZÁZRAK! Ještě nikdy v životě jsem neviděla Smartíka v Modřicích...všechno je jednou poprvé...ehm. Další z mých úchylek a odchylek. Vždycky, když nějaký uvidím, zahalekám nadšeně přes celou ulici: "Smartík!" a jde se dál. Mimochodem, jednomu pěknému mladému chalanovi s kabátem jsem pomohla sesbírat věci, když se mu roztrhla taška v autobuse zrovna když se zastavil na zastávce, kde jsem vystupovala já i on. Poděkoval mi, a když se na mě podíval, tak hnedka:"Thanks thanks!" a přitom na něj mluvím celou dobu česky. To je teda stereotyp, že každý, kdo není Čech, neumí česky. Pff. Zase jsem přišla o možnost seznámení se s někým. Zase.
Zvláštní, teď mě najednou chytla nálada pořád psát. Klidně i o zhovadilostech. Taky mi došlo, že jsem prostě hodný člověk. Nevím, nikdy jsem nikomu neřekla nic vyloženě hnusnýho (čtvernej zápor!), a když jo, mrzelo mě to, a dost jsem se naomlouvala (Vendi, asi jsi na to už úspěšně zapomněla, ale jediný, co jsem udělala podlýho a mainstreamovskýho bylo prozrazení tvého "idola" na třídním chatu, furt je mi z toho trapně). Odpouštím rychle, ale nesnesu, když se někdo chová ošklivě ke mně nebo k někomu mě blízkému, i když nemá důvod. Tím ošklivě nemyslím jenom šikany, ale i sobeckost a lhostejnost některých lidí. Asi nemyslí jenom a pouze na sebe, ale když toho druhého nastiňuje a vůbec nemyslí na jeho názory a potřeby, dokáže mě to pěkně naštvat. Hodně. Je mi smutno i za toho druhého.

Nějak si nedokážu představit, co je to vlastně vztah. Pár, který je na sebe závislý natolik, že už jim život bez toho druhého připadá bezvýznamný? Nebo snad pár, co se má rád, ale kašle na okolí? A když to milostné vzplanutí přejde, co pak? Pápá, šáteček, a hledá se někdo nový?
Co já o tom tak slýchávám, láska je pěkně sobecká věc. Je krásná i křehká. Proti lásce, platonické i pouhému zalíbení se nic nemám, ale jestli se kvůli ní k někomu chováte ošklivě, je to špatně. Není z toho potom nic hezkého. I ta škodolibá radost jednou přejde. To je zatím vše.

Cosi jako volné psaní

21. března 2013 v 14:36 | Tee |  Kolemjdoucí nálady
Fuj. Dneska jsem byla zase na ortodoncii, ale tentokrát na hygieně. Mám už pořádnej zánět dásní a to jenom kvůli tomu, že jsem jaksi pozapomněla jak se čistí tím sono-kartáčkem na rovnátka. Teď mám v puse pořád pachuť krve a nechtěla bych být člověk se kterým bych mluvila (případně). Jsem po tom unavená, a ani nevím proč. Je teprve půl třetí. Jsem na internetu zase jenom v knihovně, doma se tam nikdy nedostanu jindy než o víkendu. Víte co je ještě divný? Mám chuť na shounen-ai což normálně ani neuznávám. Děsivě se to podobá červený knihovně, jenom se vymění holka za kluka. Pořád ta děsná pachuť. Bože, taky v knihovně se nedá napsat slovo, aniž by tam nechybělo aspoň jedno písmeno. Zrovna vedle si odsedl nějakej kluk, co četl Naruta - to se mi nestává často. Chci spát. Mimochodem, skončila jsem dřív než všici ostatní ve škole, aspoň něco pozitivního. Hledala jsem index po půlce školy a druhou zavrhla jako velice nepravděpodobný výskyt nálezu. Měla bych se tam podívat. Co je na yaoistkách divnýho? Na Ptáčkovou jsem dneska narazila celkem asi pětkrát, což se taky nestává často. Při asi druhým nebo třetím střetu mi pověděla, že se jí moc líbí moje poslední slohovka. Líčení místa. To se taky nestává moc často...vlastně vůbec. To je poprvý v životě, co jsem ze slohovky dostala jedna podtržená. Ironií je, že zrovna na sloh jsem musela jít na ortodoncii. Nemohla jsem si užít svou chvilku slávy...někdo mi to určitě nepřeje.

Ach jo.

16. března 2013 v 16:21 | Tee |  TT
To bych teda chtěla vědět, kdo to téma zas vybíral. Dlouho jsem na téma týdne nic nepsala, ale teď na to mám prostě chuť (i když to téma...). Asi udělám radost výběrčímu a nenapíšu cosi jako:"Ach, mým největšejším celoživotním snem je žít v Paříži!!!!" Jo, to bych nikdy nikam nenapsala, protože bydlet tam, to musí být něco strašného.
Vysoký nájem, úděsná doprava, příšerný vedro v metru a ještě k tomu ty věčné stávky...někde jsem četla, jak někdo známý zažil jednu bezvýznamnou stávku kvůli tomu, že mladí Francouzi chtějí práci na celý život. Faceplate. Stupidita a sobeckost některých lidí značně přesahuje některé hranice. Fakt z duše nenávidím fanatiky, kteří se nerozhlížejí okolo. Kdekoho pořád vyhazují z práce, protože se něco pokazí, ale ten někdo se zvedne a hledá dál, ne že dělá takovéhle stávky, které jsou stejně k ničemu. Někdo jiný by kvůli tomu mohl přijít o práci, protože do práce nepřichází včas.

No nic, vraťme se k tématu. Nejsem žádný idealista, abych chtěla bydlet někde jenom proto, že jsem tam byla na dovolené, a moc se mi tam líbilo. Běžný život je něco úplně jiného. Starosti a strasti se vždy a všude vrší, a je jedno jestli je to ve výše zmiňované Paříži, Římě, New Yorku nebo třeba v Ženevě. Mimochodem v Ženevě má mamka sestřenici, tak jsme se tam byli podívat. Šlo vidět, že se tam mají krávy doopravdy skvěle. Všude pastviny, zelenající se louky...a ve městech drahé obchody, čisté ulice, hezky oblečení pánové...i dámy...prostě nádhera (a taky hodně Smartíků!). Ta moje teta je oproti nám hodně bohatá, ale má jenom obyčejný byt, nic závratného. Byty jsou tam hodně drahé a lidi chladní, pokud nemáte dobré konexe. Chjo.

Vlastně nevím kde bych chtěla žít. V každém kurzu angličtiny se nás pořád dokolečka dokola ptají, kde bychom chtěli bydlet. "Where do you want to live?" I. Don't. KNOW! Nemůžu vědět, kde chci žít, když to tam v podstatě neznám. Je to taková zamlžená, idealistická, mainstreamovská otázka. Nepokládala bych si otázku se slovem "chci" ale se slovem "můžu". Chtít můžeme všechno, moci a mít už tolik věcí ne. Přemýšlím podle svých možností. Je takové bezpředmětné si dávat hlavně nesplnitelné sny. Celý život potom sníte a když pak spadnete na dno...bude to tvrdé. Jsem asi vážně příšerný realista, ale nepotřebuju ideály, abych byla šťastná. A samozřejmě sny mám, jsem člověk, ale netýkají se místa. Místo si fakt vybírám podle svých možností.
S realitou nemůžete nic udělat, jenom si v ní najít něco, co vás činí šťastnými. Když to něco nenajdete, hledáte dál. O čem je vlastně celý život? O hledání štěstí.

Kam dál